Skočická tvrz

Historie samotného zemanského sídla se patrně začala psát již o něco dříve, než je první písemná zmínka o Skočících. Jednalo se o jednoduchou dřevěnou stavbu chráněnou příkopem, případně masivní dřevěnou palisádou. Tvrz byla navíc od severu chráněna rybníkem. Jak víme, ve vsi se nacházely tvrze dvě. V té době nebylo žádnou zvláštností, že ves byla rozdělena na dva i více dílů a každý díl patřil jinému šlechtickému rodu nebo jinému sourozenci jednoho rodu.

 

Skočice byly rozděleny cestou, která je dnes hlavní silnicí z Vodňan do Strakonic.

 

První tvrz stávala v jižní části vsi, a to s největší pravděpodobností v místě dnešní fary (č. 1) naproti kostelu Navštívení Panny Marie. Tvrz velmi brzy zanikla, nejspíše v první polovině 15. století. Nic bližšího o ní nevíme. Druhá tvrz stávala v místech dnešního zámečku. Nejdříve dřevěná a posléze jednoduchá kamenná stavba byla v druhé polovině 16. století přestavěna Mikulášem Radkovce z Mirovic na reprezentační sídlo v renesančním stylu.

 

Dalším mezníkem v dějinách sídla je rok 1672, kdy za panství hraběnky Polyxeny Ludmily Šternberkové ze Žďáru tvrz i část dvora zcela vyhořely. Původní sídlo v severovýchodním rohu hospodářského dvora bylo poté ihned obnoveno a přestavěno v barokním duchu. Tvrz byla v době požáru architektonicky bohatší než po její barokní přestavbě. Půlválcová přístavba zabudovaná do východní zdi, stejně jako vysoké štíty a štuková výzdoba fasády, dělaly ze zámečku honosné panské sídlo. Ze střechy vyčnívala i malá, patrně nezděná věž, nejspíše zvonička. Dodnes zachovaná okrouhlá přístavba na východní straně zámečku bývá považována za kapli.

 

Po roce 1700 přestává zámeček sloužit jako panské sídlo a je postupně využíván k hospodářským účelům. Podle záznamů z roku 1741 stál zámeček mezi dvorem a sýpkou, kolem nádvoří byla v patře dřevěná pavlač a v jednom pokoji bylo dokonce uskladněno obilí. Postupem času prodělal zámeček několik více či méně necitlivých přestaveb a úprav. Dnes se jedná o pozdně renesanční patrovou budovu (č. p. 13) o dvou křídlech, která byla postavena na místě starší tvrze. Stará tvrz byla stržena a obranné příkopy zasypány. Jediným pozůstatkem obranného systému původní tvrze je rybník, který se nachází na severní straně před zámečkem.

 

Architektonicky se jedná o nevýraznou stavbu, která tvoří jihovýchodní nároží hospodářského dvora. Nejzajímavější známkou barokní úpravy zámečku je průjezd severojižního křídla. Dochoval se v původním stavu, a to s renesančními bosovanými portály, které však nejsou zcela dochovány. Klenba průjezdu je tvořena zajímavou dvojicí křížových kleneb s výsečemi, rámci a diamantovými prohlubněmi. Zajímavá valená hřebínková klenba s výsečemi se dochovala i v sousední místnosti.

 

 

 

 

 

Moje vyprávění začíná vzdáleným a smutným pohledem na skočickou tvrz a přilehlý objekt bývalého schwarzenberského statku z XVIII. století, který se nachází na jižním okraji obce, ležící v podhůří Šumavy, u státní silnice č. 22 z Vodňan do Strakonic, asi 125 km od Prahy a 75 km od státních hranic.

Můj pradědeček pan Václav Šubrt pocházel ze Slavětína nad Metují, kde se oženil s Marií Seifertovou, prodal zde 2 samostatné rodové statky a za získané finanční prostředky koupil skočickou tvrz a velkostatek, do kterého se zamiloval při svých návštěvách a toulkách po jižních Čechách. Ve „ skočickém sídle“, kde se říkalo také  Na zámečku úspěšně hospodařil od roku 1932 do roku 1948.  Pan Šubrt přišel do Skočic se svojí manželkou Marií a jedinou jeho dcerou také Marií a s rodinou pana Josefa Jetmara,  jehož manželka pocházela z Bohuslavic nad Metují a pracovala u rodiny Seifertů-rodičů M. Šubrtové. Pan J. Jetmar pracoval ve Skočicích ja1ko šafář po celou dobu, kdy vlastnil statek můj pradědeček. Byl prý nejen velmi zručným pracovníkem ve všech směrech, ale i výborným cukrářem- proslavilo ho jeho pečení kremrolí pro celý skočický dvůr, na kremrole p. Jetmara ještě dnes vzpomíná vnučka pana Šubrta- Marie Žejdlová-Klimešová. Ze vzpomínek žijících pamětníků-pracujících ve dvoře / pí. Marie Kapustová, pan Václav Jetmar /,je patrné,  že ve dvoře se pracovat samozřejmě muselo, ale že tam  vládl klid a pohoda. Což dokumentují i snímky zveřejněné panem starostou na internetových stránkách obce Skočice. Pradědeček získané finanční prostředky z velké části používal na nákup zemědělských strojů na statek / traktory, mlátička.../ a nikoli pro zvýšení blahobytu své rodiny. V srpnu v roce 1937 se provdala ve skočickém kostele Marie Šubrtová za pana Jana Žejdla, který pracoval na zemědělském úseku pro oblast jižních Čech jako tajemník předsedy Republikánské strany zemědělského a malorolnického  lidu pana Rudolfa Berana. V souvislosti s touto skutečností navštívili skočickou tvrz a velkostatek takoví politici jako byl Antonín Švehla, Jan Masaryk a mnoho dalších. O Skočicích se i zmiňuje spisovatel Jaroslav Hašek ve svém románu Osudy dobrého vojáka Švejka.  6.října 1938 se manželům Žejdlovým narodili dvojčata, dcera Marie a syn Jan. Oba navštěvovali základní školu ve Skočicích . V roce 1957 se narodila pravnučka V. Šubrta – vnučce M. Žejdlové-Klimešové- Marie Klimešová, křtěná v srpnu 1957 ve zdejším kostele-já poslední potomek rodu Šubrtů. V kostele naše rodina měla vyčleněnu svou lavici a samozřejmě přispívala finančně na kostelíček.

Jak jsem se dočetla v poznámkách svého pradědečka ve dvoře pracovalo kolem 80 zaměstnanců – většinou ze Skočic a blízkého okolí. Kromě jiného pradědeček v zimním období přednášel ve skočické škole zemědělcům  - k problematice pěstování obilovin a pěstování brambor. Skočice opustil rod Šubrtů v roce 1958.

V letech 1992-1997 byl velkostatek v restituci vrácen paní Marii Žejdlové – rozené Šubrtové. Velké poděkování patří jejímu zeťi Ladislavu Klimešovi, který byl zmocněn k vyřízení restitučního nároku. Jelikož objekt byl značně z doby předcházející zdevastován, babička neměla finančních prostředků na jeho obnovu, byla nucena za velmi nízkou cenu statek prodat a to dne 30.12. 1997, kdy statek ve Skočicích čp.13 přešel z majetku Marie Žejdlové na společnost Verba s.r.o. České Budějovice, zastoupenou jednatelem panem Jiřím Kahounem.

V současné době vím, že skočický statek mění svoji podobu do doby, jakou měl v době hospodaření Šubrtů, což mě osobně dělá velkou radost .Je to  výsledek působení nového pana majitele Mgr. Martina Řehouta a potěšení by rozhodně bylo i na straně mých předků. S pozdravením do jižních Čech se loučí pravnučka pana Václava Šubrta – PhDr. Marie Smolová-Klimešová z rodu Šubrtů.

 

     Václav Šubrt