Kostel Navštívení Panny Marie ve Skočicích

Osobnosti

František Bakule (1877 - 1957) z Lidmovic. Nepochybně chodil do školy ve Skočících. Jeho předci František a později Josef Bakule byli dlouhá léta předsedy školní rady ve Skočících. František Bakule už jako zralý pedagog se v Jedličkově ústavu v Praze věnoval službě postiženým dětem.
 
Na pedagoga Františka Bakuleho se neprávem dnes zapomíná. Přitom šlo o jednoho z největších českých pedagogů, který v naší zemi působil.
 
Od vystudování pražské university se věnoval tělesně a duševně postiženým dětem. A právě v tomto oboru se setkal s MUDr. Rudolfem Jedličkou, který v roce 1913 založil zvláštní ústav pro zdravotně poškozené děti. Ředitelem tohoto ústavu se stal pedagog František Bakule.
 
Ústav se postupně stal známým v celé Evropě. Metody F. Bakuleho - výchova životem a prací - přinášely ovoce. Podařilo se mu také do běžného života vrátit děti i prostřednictvím hudby. Šlo mu o rozvoj schopností dětí přirozenými prostředky, tedy náplní života a prací. Pěstoval také u dětí vytrvalost, píli a radost ze života.
 
František Bakule z těchto zdravotně postižených dětí vytvořil také známý sbor zpěváčků, se kterým projel celou Evropu a v roce 1923 se s ním dostal až do USA. Dokonce byl s celým sborem přijat tehdejším prezidentem. Nejvíce však českou písní potěšil naše krajany. Zúčastnil se mezinárodních pedagogických sjezdů ve Švýcarsku, Dánsku, Německu a ve Francii, kde jeho pedagogická práce se zdravotně postiženými dětmi byla vysoce ceněna. Na některých těchto sjezdech také jeho pěvecký sbor zpíval. Za čtrnáct let uskutečnil pěvecký sbor „Bakulovi zpěváčci" 3 296 vystoupeni, z toho 335 v zahraničí.
 
Rodný dům Františka Bakuleho
 Rodný dům Františka Bakuleho
 

 
Ze Skočic také pocházel Vojtěch Trubka. Ten sjezdil celou Evropu s cirkusem jako slavný krotitel dravé zvěře. Narodil se 14. 4. 1903 v Oseku.
 
Rodina Trubkova bydlela ve Skočících v čísle 10 ve staré myslivně. Měli sedm dětí, Vojtěch (jméno po otci) byl druhorozeným dítětem, ale prvním synem a tak se počítalo, že převezme malé hospodářství. Od mala, tak jako v jiných chalupách té doby, musely děti pracovat, pomáhat na poli, pást dobytek a také se postarat o mladší sourozence.
 
Vojtěcha to nebavilo, táhlo ho to do světa. Toužil poznávat svět. Ale na to bylo potřeba peněz. Otec mu je dát nemohl. Nějaké si vydělal výrobou dřeváků, které chodil prodávat na trh do Vodňan. Když nějaké ušetřil, snažil se s dělníky, kteří dělali u cirkusu, dostat do Francie.
 
Podařilo se mu to v roce 1922. Dělal všechno, co je u cirkusu potřeba, ale každou volnou chvíli se díval, jak mistr krotitel Alfréd Court cvičil v manéži šelmy. Po čase si ho tento slavný krotitel vybral jako sluhu ke zvěři. To byl první krok k jeho vysněné práci. Píle, vytrvalost, odvaha a naslouchání rad zkušených, ho přivedla k povolání krotitele.
 
S cirkusem projel celou Evropu, cvičil medvědy, lvy, tygry, hyeny, pumy, v jednotlivých skupinách nebo společně.
 
Jeho vrcholným číslem bylo vystoupení smíšené skupiny tygrů, lvů, hyen, ledních medvědů, černých medvědů a dvou skvrnitých dog. Taková skupina pohromadě byla Vojtěchem Trubkou vycvičena poprvé. Dvacet pět šelem, které se v divoké přírodě nenávidí, zápasí spolu o prostor, pracovalo svorně pohromadě. Šest let s touto skupinou jezdil po Evropě a získával mnohá ocenění. Stal se uznávaným krotitelem, o něhož usilovaly všechny cirkusy a varieté.
 
Přiznával, že být krotitelem dravé zvěře je práce zajímavá, že přízeň publika je krásná, ale jak sám říkal: „Podstoupil jsem během těch dvaceti let tolik zápasů, že dnes nemám téměř kousek zdravého místa na těle." I to patří k povolání krotitele.
 
„Za těch dvacet let jsem prošel všechna větší evropská města, všechny země." A připomínal, že z většiny znal jen prostor kolem cirkusu, arény, varieté, kde vystupoval. Čas na zábavu, na prohlídku měst už nezbýval. Cvičení se zvěří, ošetřování, krmení a dvě představení za den je příliš. Jeho povolání, jeho práce, jeho zvířata mu postačila.
 
Zůstal prostým člověkem, kterého společnost šelem naučila vidět nedostatky společnosti lidí.
 

 
Z těch známých i neznámých umělců nejvíce znal Skočice Josef Štědronský. Narodil se 27. února 1925 ve Skočících jako nejmladší z osmi dětí malého zemědělce a bednáře, zemřel 31. 10. 2004. Do školy chodil ve Skočících, do gymnázia ve Strakonicích a učitelský ústav absolvoval v Českých Budějovicích. V roce 1945 nastoupil učitelské povolání. Nejdéle učil v Sušici.
 
Rád vyprávěl o svém dětství ve Skočících, o svých toulkách po okolí. Své vzpomínání vložil do básní, které vydal ve dvou sbírkách. „Rád vracel bych se" (1982) a „K nám domů" (1996).
 
Dětství prožíval v prostředí rodné vesnice. To mu umožnilo dokonalé seznámení se s životem, radostmi a starostmi svých sousedů. Nejsilnějším inspiračním zdrojem jeho literární tvorby byla krajina Vodňanska s lesknoucími se hladinami četných rybníků, kvetoucí stráně, lesní zákoutí a bohatství lip a kaštanů u kostela i blízký Hrad. Jeho verše jsou plné lásky k lidem, životu a domovu. 
 
 
Josef Stědronský
Ohlédnutí
Až jednou ohlédneš se zpátky,
ať dnes, ať na sklonku svých let,
byť vykonal jsi třeba málo,
nebo snad zpřevracel svět,
koukni se také trochu stranou
tam, kde vyrůstají drobné květy,
jež krásu berou z tvrdých hlín,
kde roste rmen a bodlák
s podzimem tichým vřes,
tam, kde rozkvétají lípy,
v nich usíná rodná ves.
Projdi se polní cestou,
kde rudý šípek dozrává
a trnka něžně ojíněná
nevinnost mlhou schovává,
kde v rákosinách puškvorcem to voní
a racek s čejkou otvírají den,
kde v lukách víly za soumraku
spřádají radost v dětský sen...
Tam je tvůj domov, tam je tvá země
s jiskřivou rosou svítání,
díky ti šeptá rozkvetlou střemchou,
jak lehce voní ze strání.
 

 
Skočice měl v lásce i jeho starší bratr Eduard Štědronský (1911 - 2008). Byl velkým milovníkem přírody, zahrádkářem, ale především rybářským odborníkem. Pracoval ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém ve Vodňanech, učil na rybářské škole, publikoval v odborném tisku, byl spoluautorem řady odborných publikací. Ještě v roce 2004 vyšel Velký encyklopedický rybářský slovník, jehož spoluautorem je také Eduard Štědronský. Rád se do Skočic vracel a mnohé zajímavé materiály o své rodné obci, publikoval.
 

 
Ve Skočících se také narodil Eduard Moravec (1877 - 1932), historik a publicista, učitel a později ředitel školy v Českých Budějovicích. Byl znalcem polského jazyka a autorem učebnic, ale také vlastivědných publikací o Českých Budějovicích a jižních Čechách.
 

 
Jan Eugen Sequardt se narodil 13. 10. 1887 a téměř celý život prožil ve Vodňanech, kde 17. 4. 1960 zemřel. Sám se pokládal za básníka bohéma. V jeho sbírce básní „Zpěvy od Blanice" opěvuje historii Vodňan a dalších míst jako Křtětice, Krašlovice, Radčice, Chelčice, Stožice, Svinětice, Skočice a mnohá další místa. Do básnické formy vkládá pověsti a báje, které se vážou k různým místům Vodňanska.
 
Jan Eugen Sequardt
Skočice
Skočice na vršku s útlou kaplí,
co dějů zázračných světil tu Bůh,
jak oheň nadělení ve srdcích planul
a k slávám Mystiky vznášel se duch.
Poklady víry tu dětství mé mělo,
jako hvězd na nebi po slunci noc.
Panenka Marie s Děťátkem milým
v hlubiny dítěte skryly svou moc.
Tajemné slávy tu zářily ohněm,
legendou zjasněnou ve příští den,
k ohňům těm vracel se život i pozděj'
když Osud srdce bil ve smutný sten.
Skočice s hájem svým, s bodláků říš,
když v bojích života, ve smrti setbě
do duše volal jsem dnů dětství tiš.
 
Jan Eugen Sequardt
Hrad u Vitic
Hrade, horo svatá, krásná! Písně lásky slýcháváš,
když za máje rozkvetlého něhu mladých schováváš...
Sasanky zde zlatě kvetou, jako lásky pohádky,
jak sen jasný, jak lilie vprostřed tiché zahrádky...
Jdeš ve stínu lipek, smrků, modřínů a borovic.
Konvalinky vítají tě. Zvonků mají na tisíc...
Máty voní prudce, žhavé slunce lije zlato sem
a ty bys měl kleknout všude, rtem svým zlíbat svatou zem,
která pila krev praotců, slzy slavných pramátí,
aby idol statečnosti chtěl ti v duši uzráti!
Hrade! Hrade! Horo slavná! Slávů kdysi záštito!
Vinu věnec vavřínový pro tvé svaté nám místo!
Hrade! Hrade! Horo krásná! Milá! Jasná! Líbezná!
Kéž již nikdy pout otroka Čech ve vlasti nepozná!
 
 
 
 
Obec Skočice, Skočice 56, 387 75 Skočice | e-mail obec@skocice.cz | www.skocice.cz